Svůj život si tvoříme sami…?

Určitě jste už někdy slyšeli takový to moudro, že „svůj život si tvoříme sami„. Tahle věta je v podstatě jedna z prvních epizod nikdy nekončícího seriálu Setkání se seberozvojem. V různých kontextech a souvislostech a do různé hloubky poukazuje na zodpovědnost za vlastní život.

Tahle věta je takový celoživotní proces:

  • Při prvním setkání ti přijde úplně evidentní: jakoby jasně, kdo jinej taky by ten můj život tvořil.
  • Pak zjistíš, že jí moc nechápeš: jak jako „tvořím“, prostě hraju s kartama, co mi byly rozdaný. Někdo dostal postupky, já holt hraju s ušmudlanejma osmičkama. Život neni spravedlivej.
  • Pak si začneš myslet, že tý větě už rozumíš – ve vztahu k ostatním lidem. Vidíš, co dělají ONI špatně a jak se to odráží na JEJICH životě 
  • Pak si začneš všímat, jak se ta věta propisuje do tvého života – kde si ty šlapeš po štěstí. Začneš si to zkoumat, pozorovat opakující se vzorce a mechanismy ve svým vlastním životě. (Mezitím samozřejmě nezapomínáš kriticky hodnotit životy ostatních – ať už vědomě nebo nevědomky, na tom se nic nemění 
  • No a pak tě ta věta začne nekonečně vytáčet. Připadáš si kvůli ní jako úplnej trotl, co si za všechny nepříjemnosti v životě může sám. Přijde ti to nefér. Ani postěžovat si nemůžeš, protože přece si tyvado tenhleten svůj život tvořím sama. Takže se snažíš být hrozně v pohodě a „nebýt v roli oběti“, protože to říkají všechny moderní seberozvojový psychologický poučky. Do toho ti pořád skáčou myšlenky:
    – na nerespektující výchovu tvých rodičů a daddy’s issues, který si z dospívání odnášíš – jasněéé, tuhle realitu jsem si vytvořila sama.
    – na obrovskou inflaci a nesmyslně drahý bydlení – tuhle realitu vytvořil kdo? Já přece.
    – na to, že nemůžeš mít děti – mhmmmm, jsem to ale aktivní tvůrce!
    A ve všem tomhle nesourodým myšlenkovým zmatku se stále dokola jako totální výsměch objevuje věta „svůj život si tvoříme sami“. Narůstá v tobě tlak, beznaděj, frustrace, naštvání nebo rezignace.

A tady to začíná být zajímavý. Protože tady se z mého pozorování nejčastěji stane jedna z následujících věcí:

  • Uzavřeš tuhle kapitolu svýho života s tím, že je to beztak jenom ezoblábol. Buďto se úplně uzavřeš tomuhle směru sebereflektivního přemýšlení, nebo se jen vymezíš vůči týhle konkrétní větě; tak či tak odsuzuješ každýho, kdo podle toho žije, protože máš pocit, že je naivní nebo jednodušší a „ještě nepochopil to, co ty“. Čas od času se utápíš v oceánu skeptickýho nihilismu a často se odpojuješ od vlastních pocitů, protože než prožívat tohle, to radši nic.
  • Začneš chodit na psychoterapii a prohrabáváš se příběhy z minulosti ve snaze najít ty konkrétní důvody a viníky tvých současných mizérií, pojmenovat ty události, aktéry a situace, který můžou za to, že si ten svůj život tvoříš takhle „blbě“ (…čili že opakovaně lezeš do vztahů s neperspektivními partnery, snažíš se někomu zavděčit, utíkáš od závazků atd atd). Víš, že si svůj život tvoříš ty, ale hledáš vnější důvody, proč si ho tvoříš právě takhle, abys měl/a pocit, že to máš aspoň trochu pod kontrolou.
  • Cítíš, že je to pravda, že si skutečně svůj život tvoříš sám/sama, dokonce o tom sbíráš zkušenosti, ale pořád naskakuješ na koncept viny. A protože ze všech stran se na tebe valí „hlavně nebýt v roli oběti“, zavřeš v sobě negativní pocity a předstíráš, že je nemáš. Předstíráš před ostatními i před sebou, že jsi v pohodě se vším, co přichází, protože „bys měl/a být“ v pohodě se vším, co přichází. Protože přece všechno, co přichází, si tvoříš ty, a pokud přichází něco co se ti nelíbí, je to tvoje vina, tvoje chyba, že si tvoříš něco, co nechceš.
  • Rezignuješ: „Pokud si svůj život tvořím sám/sama a vypadá to takhle, tak to jsem teda fakt k ničemu, joo kdybych tak byla jako je tamhle Pepik nebo Petra, to bych byla už hodně někde, jenže já jsem taková a maková, tohle jsem do vínku nedostala“. A utápíš se v roli oběti par excellence.

Je ti nějaký ten scénář povědomý? A zajímavější otázka:
Umíš si to přiznat? 

Pozor, důležitá věc – nic z toho není správný nebo špatný.
Cílem tohoto textu není slyšet z toho, že „zas něco dělám špatně“, obviňovat se nebo v tom vidět útok na sebe. Cílem je jen a pouze uvidět, jak to mám. Nahlédnout to. Bez hodnocení, bez odsouzení nebo obhajování.

A tím, že uvidím, kde jsem, že si to pojmenuju, se může zformovat další krok, který mi pomůže tvořit si ten svůj život ve větší lehkosti a nebýt v odporu s tím, co přichází.

Věrka Motyčková
Terapeutka, umělkyně, čajovnice. Průvodkyně změnou myšlení.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *