Tvoje zodpovědnost. Ne tvoje vina.

Nalijme si čistého čaje! 🙂
To, že nežiješ takový život, jaký bys chtěl/a, je výsledek tvého přemýšlení a konání. Tvoje mysl a způsob přemýšlení ti brání v takových akcích, které by ti přinesly takový život, po kterém toužíš. Tvůj život je tvoje zodpovědnost.

Ne tvoje vina. – Tvoje zodpovědnost. Důsledek.
V této větě není ani špetka obvinění, je to jen a pouze informace.

Přesto jsou tyto věty často vnímány jako útok na bytostnou podstatu člověka a umí vyvolávat opravdu velké emoce. Často je to v kontextu urputného hájení jiných lidí – z naprosté většiny proto, abychom si my sami mohli připadat jako dobří lidé se správnými morálními hodnotami (žádný altruismus v tom nehledejme).

/Cítíš se ty pod palbou obvinění? Máš potřebu se v tuto chvíli bránit? Jít do opozice?/

Proč je toto často vnímáno jako obvinění?

1) Máme pocit, že nám tím někdo říká „žiješ špatně“. Evidentně teda dělám něco špatně, když je můj život důsledek mého konání a já s ním nejsem spokojený/á. Slyšíme z toho „dělej to líp, snaž se víc“.
Takto to ale myšleno není.
Nikdo nás nikdy neučil přemýšlet. Naše přemýšlení je soustava na sebe navazujících automatických vzorců a podivných implikací, z nichž většina vznikla, když jsme byli malé děti. Nemůžeš dělat špatně něco, co vlastně pořádně neumíš.

2) Máme pocit, že se s tím nedá nic dělat. A v tom je nekonečná bezmoc, kterou si nechceme připustit. Proto se tak urputně bráníme tomu, že bychom byli zodpovědní za každičký aspekt svého dospělého života. Pokud totiž mám pocit, že:

• vždycky budu mít panický strach ze změny
• vždycky se budu starat, co by na to řekla rodina
• nikdy si neušetřím tolik, abych mohla odjet do Austrálie

…tak to je samozřejmě nepříjemný a frustrující. Tomu se chci vyhnout. A zcela samozřejmě to pak chci hodit na nějaké vnější okolnosti, které mi tento život neumožňují – a striktně se vymezit vůči každému, kdo říká, že můj život je výsledkem mého konání. Je to jednodušší než žít v bezmoci toho, že můj život nikdy nemůže být jiný.
Jenže to není pravda.
Pokud je tvůj život výsledkem tvého myšlení a na základě toho tvého konání, pak když změníš myšlení, změní se tvůj život.

/Víš, co znamená změnit myšlení? Jak se to dělá?/

Tvůj život je tvoje zodpovědnost.
Pokud chceš žít spokojenější život, je tvoje zodpovědnost jako dospělého člověka aktivně hledat způsoby, jakými toho docílit.
Neudělá to za tebe nikdo jiný.

Samozřejmě nemusíš. Nikdo nic nemusí. „Musíš jenom umřít“, říkávala moje babička. A taky že jo. – Ale pojď si uvědomit, že v tu chvíli ty se rozhoduješ nejít vstříc spokojenějšímu životu a volíš si zůstat v nespokojenosti. Není to o tom, že „život je těžký“, „moje podmínky jsou nepříznivý“ nebo „měl/a jsem mizerný dětství“. Důležitý je, jestli na těchto příbězích lpíš natolik, že radši zůstaneš nespokojený/á, než bys něco změnil/a.

Je tvou zodpovědností žít spokojeně. Není nic důležitějšího.