Umění říct „ne“

Nastavování hranic je dnes velmi oblíbené téma, o kterém se hodně mluví, a my se na to dneska podíváme víc do hloubky – nejen jako na komunikační techniku, protože to samo o sobě tak zajímavý není. Půjdeme k tomu, proč je to pro nás většinou tak těžké, a hlavně jak s tím pracovat.

Důvod, proč je pro nás vymezení těžké, je samozřejmě velmi lidský, velmi přirozený a velmi prostý.

Každý z nás od začátku svého života touží po přijetí, po blízkosti a po pocitu, že někam patří. Potřebujeme cítit, že jsme v pořádku takoví, jací jsme, že jsme viděni, slyšeni a že o nás někdo stojí. A právě tahle přirozená potřeba je často tím, co dělá vymezování tak náročným. Protože ve chvíli, kdy máme říct „ne“, se to v nás velmi rychle může propojit s obavou, že o to přijetí přijdeme. Nevědomky si vytvoříme přesvědčení, že když se vymezíme, něco důležitého se naruší nebo ztratí.

Limitující přesvědčení

Tato propojení a přesvědčení jsou takové zkratkovité závěry, které vznikají na základě toho, v čem vyrůstáme, z našich zkušeností se světem, s autoritami a se vztahy. Může to být třeba na základě nějaké situace z dětství, kdy jsem se naučila, že když řeknu “ne”, rodiče mě odmítnou, nejsem jejich “hodná holka” a moje dětská mysl to v tu chvíli vyhodnotí jako “když řeknu NE, nemají mě rádi”. A s tímto přesvědčením pak žiju dál, a žiju v něm i v dospělosti, protože jsme se nikdy neučili zpochybňovat tato zkratkovitá přesvědčení a aktivně pracovat s vlastními myšlenkami. Z naprosté většiny žijeme v automatických vzorcích.

Vrátím se teď k samotnému nastavování hranic.

Přesvědčení, která kolem slova “ne” můžu mít, jsou různá. Může to být například to, že když řeknu ne, jsem špatný člověk, že mě ostatní opustí, že mě nebudou mít rádi, že si o mně budou myslet, že jsem arogantní, necitlivý/á nebo sobecký/á, nebo že zklamu někoho, na kom mi záleží. Ve chvíli, kdy v sobě na hluboké pocitové úrovni nesu některé z těchto přesvědčení, je naprosto pochopitelné, že říct “ne” pro mě není jen obyčejná komunikační dovednost, ale nepříjemný a často až bolestivý zážitek. V takovém momentu totiž nejde jen o konkrétní situaci, ale o ohrožení vztahů, přijetí a vlastní hodnoty, kterou s tímto slovem nevědomě spojuji. Zároveň ale často cítím, že se vymezit chci, že něco není v souladu se mnou, že nechci dál říkat ano tam, kde to není pravdivé, a právě v tomto napětí vzniká zvláštní vnitřní konflikt mezi tím, co cítím, a tím, co si myslím, že bych měl/a dělat.

A tohle je často ten důvod, proč hranice nenastavujeme klidně a přirozeně.

Tento vnitřní konflikt, tento rozpor, který v sobě cítím: že chci říct “ne”, ze všech stran slyším, že na to “mám právo”, racionálně vím, že říct “ne” je naprosto v pořádku – ale uvnitř sebe nevědomě mám schovanou provinilost, mám tam schovaná tato přesvědčení, že když řeknu ne, ten druhý člověk mě odmítne, že si o mně bude myslet, že jsem arogantní, že… (doplň si sám).

Kolečko frustrace, agresivity, viny a obhajování.

Takže k tomu vymezení často dojde až ve chvíli, kdy se v nás nahromadí velké množství napětí. Dlouho mlčíme, přizpůsobujeme se, ustupujeme a potlačujeme vlastní potřeby, až se dostaneme do bodu, kdy už to dál nejde udržet. No a v tu chvíli hranice nepřijde jako klidné sdělení, ale spíš jako výbuch. Hlasitější, tvrdí, agresivnější, a často s výčitkou směrem k druhému člověku, jako bychom říkali: ty mě nutíš se takhle cítit, ty mě stavíš do situace, kdy se musím vymezit. 

V tu chvíli nekomunikujeme jen samotnou hranici, ale i všechen ten nahromaděný tlak, frustraci a nepříjemné emoce, které jsme předtím dlouho potlačovali, a zároveň i ten vnitřní rozpor. Paradoxně i když si tedy hranici konečně nastavíme, necítíme se dobře, protože uvnitř stále zůstává přesvědčení, že jsme udělali něco špatně. Začneme si to v hlavě obhajovat, vysvětlovat to druhé straně, někdy až příliš, i když jsme možná slyšeli, že přece nikomu nic vysvětlovat nemusíme, že “ne” je celá věta atd atd. Jenže takovéhle vysvětlování není ani tak o tom druhém, jako spíš o snaze uklidnit sami sebe a potvrdit si, že jsme stále v pořádku, že nejsme ti „špatní“.

Jak teda jinak?

Skutečná změna ale začíná ve chvíli, kdy se přestaneme soustředit pouze na to, jak hranice komunikovat, a začneme se zajímat o to, co se v nás odehrává, když je máme komunikovat. Když si dovolím uvidět, jaké přesvědčení o slově „ne“ v sobě mám, jaké emoce se mi s ním pojí a jaký vnitřní příběh se mi v tu chvíli spouští, začínám chápat, že problém není v samotném nastavení hranice, ale v tom významu, který já tomu dávám.

A ve chvíli, kdy tento význam začnu zpochybňovat a postupně uvolňovat, začne se proměňovat i můj prožitek. Už to není boj mezi tím, že bych měla říct ne, a tím, že to říct „nesmím“, ale vzniká prostor, ve kterém se mohu rozhodnout svobodněji, bez tlaku a bez vnitřního odporu. Neznamená to, že by hranice zmizely nebo že by přestaly být důležité, ale přestávají být zatížené strachem a potřebou obhajoby.

Není to o technice.

V tomto bodě se nastavování hranic přestává opírat o techniky, formulace nebo správně zvolená slova a začíná vycházet z něčeho mnohem jednoduššího a přirozenějšího, a tím je vlastní pravda v daný moment. Najednou nejde o to něco správně „odkomunikovat„, ale jen sdílet to, co je pro mě v tu chvíli skutečné. Taková komunikace nepotřebuje vysvětlení ani obhajobu, ne proto, že bych to „neměl zapotřebí“, ale proto, že když něco vychází z opravdovosti a vnitřního souladu, tak to vysvětlení jednoduše není nutné. Ve chvíli, kdy v sobě nemám námitku vůči tomu, co prožívám, kdy moje racionální porozumění situaci není v rozporu s mým vnitřním prožitkem, mizí potřeba důraznosti, přesvědčování i výčitek. Už nepotřebuji dokazovat, že mám pravdu, ani se snažit přesvědčit druhého, že by to měl vidět stejně jako já, a také nepotřebuji hrát hru na to, kdo je v dané situaci „dobrý“ a kdo „špatný“, protože moje hodnota na tom už nestojí. V tu chvíli vím, že mě nikdo “nenutí” se nijak cítit, nikdo mě nestaví do žádné situace. Jsem tu jen já, která chápu, že toto všechno se odehrává v prostoru mojí mysli a mých interpretací toho, co se děje, na základě předchozích zkušeností, a že tuto hru mojí mysli nemusím hrát.

Z tohoto místa porozumění pak může přijít velmi jednoduché a klidné „ne“, které není zatížené strachem ani tlakem, a právě proto je paradoxně mnohem srozumitelnější a silnější než jakékoliv dlouhé vysvětlování nebo obhajování. Neznamená to, že mě všichni vždy pochopí nebo že se nikdy nesetkám s nesouhlasem, ale znamená to, že já sama se sebou nejsem v konfliktu, a to je ve skutečnosti ta nejdůležitější hranice. Ne ta, kterou stavím mezi sebou a ostatními, ale ta, která existuje mezi mnou a mým vlastním prožíváním.

Na závěr se můžeš na chvíli zastavit a položit si několik otázek, které ti mohou pomoct jít v tomto tématu víc do hloubky k sobě.

• Co si o sobě ve skutečnosti myslím ve chvíli, kdy říkám „ne“, a jaký příběh se mi v tu chvíli spouští?
• Co se bojím, že ztratím, když se vymezím – a je to opravdu reálné, nebo jde o starý naučený vzorec?
• Kde ve svém životě říkám „ano“, i když to není pravdivé, a co by se stalo, kdybych si v té situaci dovolil reagovat jinak?