Můžeš (si) dělat, co chceš

Kdekoliv máš pocit, že něco „nemůžeš“, je to hra tvojí mysli. Můžeš, ale nechceš.
Můžeš si totiž dělat, co chceš.

„To není pravda. Nemůžu jen tak třeba dát výpověď v práci a skončit, neměl/a bych pak peníze.“

A to je právě to. Ty můžeš.

• Můžeš odejít z práce.
• Můžeš přerušit kontakt s rodiči.
• Můžeš odjet do Austrálie.

Jde o důsledky. Každé to rozhodnutí má důsledky – některé jsou žádoucí (jinak bychom o tom ani neuvažovali) a některé nepříjemné (kvůli kterým jsme to neudělali nebo to ani neuděláme).
Není ale pravda, že to nemůžeš udělat. Můžeš, ale rozhoduješ se to neudělat. V tuto chvíli máš jiné priority, máš pro to svoje důvody, svoje motivace.

„No tak když to řekneš takhle, tak jako jasně, že můžu všechno.“

Ale o to právě jde.
Říkám to takhle, protože takhle to je. A tím, že to řeknu takhle, se učím smýšlet o svém životě jako jeho tvůrce, ne jako jeho oběť.

• Rozhoduju se setrvat v práci, i když mě nenaplňuje, protože… (mám strach ze změny, ta práce je jednoduchá, potřebuju peníze, …)
• Rozhoduju se udržet kontakt s rodiči, byť mě každý rozhovor vyčerpá a rozhodí, protože… (jsou to moji rodiče a neumí to jinak, už tu možná nebudou dlouho, mám strach, co by řekl zbytek rodiny, kdybych se odřízla, …)
• Rozhoduju se neodjet do Austrálie, ačkoliv mě to láká, protože… (mám tady ještě závazky, ještě jsem nepřekonala svůj obrovský strach z hadů 😅, teď to není moje priorita, …)

Je nesmírně důležité to takto rozlišovat. Může se ti to zdát jako slovíčkaření, ale je to mnohem víc. Díky tomuto rozlišení si totiž zvědomím, proč nedělám to, co bych chtěl/a – nebo naopak proč setrvávám v něčem, co mi je nepříjemné.

Rozdíl mezi „nemůžu“ a „v tuto chvíli se rozhoduju takto“ ve mně ukotvuje uvědomění, že můj život je v mých rukách.

Že jsou to moje rozhodnutí někde zůstat, někam odejít, něco udělat nebo neudělat. A já si tím rozhodnutím volím ty které následky.

Tím, jak o věcech přemýšlím a jak o nich mluvím, si tvořím svůj život.