Čím víc toho víš, tím víc si nevěříš..?

Čím víc toho v nějakém tématu víš, tím víc pochybností o své kompetenci máš.

Moment, počkat. Nemělo by to být opačně? Že čím víc toho vím, tím víc si právě věřím?
– No, možná mělo.
Tak proč to tak není?

(Pokud se ti nechce číst, můžeš si to poslechnout):

Pojďme si to ukázat na příkladu:

Představ si, že dostaneš skvělý nápad a chuť napsat knihu. Ta zápletka ti přijde geniální, úplně máš chuť se do toho ponořit a začít psát. Nikdy předtím jsi knihu nepsal/a, je to nějaké volání a nutkání z impulzivního nápadu právě teď.

A teď si představ, že jsi na střední měl/a z češtiny trojky.

Čtení tě nikdy moc nebavilo, knihám zas tolik neholduješ, ale ten nápad na zápletku ti připadá fakt skvělej. Naposled jsi psal/a někdy na střední nějaký povídky a úvahy, a sice to bylo za 3, ale za 3 je dobrý, takže cajk. Písmena znáš, neasi, takže psát umíš, nápad máš, tak co bys řešil/a. Nic si o tom nezjišťuješ, prostě začneš, píšeš. 

No a teď si představ, že jsi na té střední byl/a jedničkář, protože tě literatura mega bavila.

Četl/a jsi do zblbnutí všechno, co ti přišlo pod ruku. Takže znáš různé žánry a způsoby, jakými se dá kniha uchopit, ich forma, er forma, vykreslení postav a prostředí, vystavění děje. Možná tě dokonce učitelé posílali na literární soutěže, takže sis načetl/a o tom, jak vypadá kvalitní zápletka v románu, jak pracovat s tím, aby byly postavy uvěřitelný a jejich motivace čitelný. Tohle všechno víš. Zároveň znáš skvělý autory a jejich knihy, víš, jaký emoce v tobě umí čtení vyvolat. 
A teď jsi dostal/a nápad na knihu a touhu ji napsat.
Takže začneš promýšlet strukturu a formu.

Začneš si v hlavě rozpracovávat postavy. Vykresluješ si prostředí. Nojo, jenže najednou ti tam úplně nesedí ta zápletka, kterou sis vymyslel/a, protože prostředí dokresluje atmosféru celého toho příběhu, a tohle prostředí nesedí k tomu žánru. V hlavě ti běží, co všechno ještě musíš promyslet, než to začneš psát, aby to bylo v horším případě aspoň skvělý, v lepším případě perfektní.

Najednou vidíš celou tu cestu, která je před tebou, aby ta kniha fakt stála za to. Abys dostál/a svý reputace vášnivýho čtenáře, protože to by byl fakt trapas, kdybys ty – jako člověk, který toho v životě přečetl tolik – napsal/a mizernou knihu. 
A tak místo toho, abys tvořil/a v radosti z impulzivního nápadu, který přišel, nakonec ani nezačneš.

Takže tu máme dva lidi. Jednoho, který sám ani moc nečte, a přesto napsal knihu. A druhého, kterému jeho láska ke knihám, literatuře a čtení nedovoluje napsat nedokonalou knihu, takže nenapsal nic.

Čím víc toho víš, tím víš, kolik toho nevíš.

Čím víc znalostí v tom tématu máš a čím inteligentnější a přemýšlivější jsi, tím víc si uvědomuješ, jak rozsáhlý to tvoje téma nebo ten tvůj obor je. Kolik informací ti ještě chybí. Vidíš, jak je to komplexní, s jakými dalšími tématy je to propojený. Že to není jen to, co je vidět na povrchu, ale co všechno potřebuješ vědět, abys tu práci udělal/a aspoň slušně, když už ne dokonale.

A pak stačí jen trochu nižší sebevědomí, trochu menší sebejistota, a nikdy tu knihu nenapíšeš. 

A teď si místo psaní knihy dosaď cokoliv jiného.

Tohle je důležitý střípek do skládačky důvodů, proč:

• Existujou hromady ne-až-tak-kvalitního obsahu: Protože pokud se v tom tvém tématu orientuješ víc do hloubky, ale máš strach z dezinterpretace, nebo že ti někde uniká důležitá perspektiva, nebo že tě někdo bude považovat za namyšlenýho člověka, pak se do akce nikdy nepustíš. To znamená, že pak primárně vzdělávají a obsah k tomu tématu tvoří lidé, kteří nemají strach – ne lidé, kteří o tom tématu vědí hodně.
• Na důležitých pozicích nejsou vždy kompetentní lidé: Pokud jsi kompetentní, ale neustále o tom pochybuješ, pak se nepřihlásíš na nějakou důležitou pozici, protože si uvědomuješ rozsah té práce a zodpovědnost této pozice, a bojíš se, že ti někde uteče něco podstatného. Jenže tím se pak otevírá prostor pro méně kvalifikovaný lidi, kteří toho nevědí tolik co ty, a proto z toho nemají strach. – Takže pak se snadno stane, že jsou na vysokých pozicích ne tak kompetentní lidi, zatímco se jejich mnohdy kompetentnější zaměstnanci nestačí divit, co to zase vedení vymýšlí.
• V inteligentních a schopných lidech narůstá frustrace a bezmoc: Pokud vidíš, jak někdo vykonává ne tak dobrou práci ve tvém oboru, a přesto je vyzdvihovaný odborník, kterého zvou na konference a kongresy, zatímco ty dřepíš v laborce nebo si píšeš skvělé texty do šuplíku, samozřejmě to v tobě vyvolává pocity hořkosti, lítosti, beznaděje, marnosti nebo frustrace. A jsou tohle pocity, který tě inspirujou k tomu, abys něco sám/sama tvořil/a? Ani ne.

Nic z toho není univerzálně platný a samozřejmě je to velmi zjednodušený.

Co tím ale chci říct – ano, čím víc toho víš, tím víc víš, kolik toho nevíš, a to v tobě vyvolává pochybnosti. Ale to tě nemusí zastavit. Není to výmluva, není to stopka. Je to informace, se kterou teď můžeš pracovat.