
Kvůli zahlcené hlavě nemůžeš spát. Nedokážeš se pořádně soustředit. Nejvíc energie ti bere urputná snaha ten kolotoč v hlavě zastavit. Chceš mít věci pod kontrolou, ale výsledkem je jen nekonečné analyzování možností, plánování katastrofických scénářů a konstantní kritický sebezpochybňování.
Pravděpodobně máš načtenou spoustu rad o tom, jak máš se svými myšlenkami pracovat. Možná víš, že bys měl/a své myšlenky pozorovat, zpochybňovat je a měnit své nastavení mysli.
Jenže ti to nejde. A pak přichází frustrace a pocit selhání, že jsi neschopný/á, nebo dokonce „rozbitý/á“, že se akorát musíš víc snažit.
Jenže to je nesmysl. V tomto stavu své myšlení změnit nemůžeš, protože ti to tvoje fyziologie nedovolí.
To, co prožíváš, není žádný tvoje selhání nebo nedostatek pevný vůle. Je to biologie. Naše tělo má v sobě hluboko zakořeněný mechanismus přežití, který řídí autonomní nervový systém.
Když se dostaneš do stresu – a je úplně jedno, jestli je to kvůli reálnému nebezpečí, deadlinu v práci, nebo jen kvůli úzkostné myšlence –, tvůj nervový systém se přepne do režimu ohrožení. V tu chvíli se v těle spustí kaskáda chemických reakcí, vyplaví se stresové hormony a tělo mobilizuje veškerou energii na zvládnutí této zátěže.
A aby tělo ušetřilo energii, aby zvládlo ten stres, utlumí aktivitu v té části mozku, která je zodpovědná za logické myšlení, nadhled, racionální vyhodnocování a sebereflexi. Přístup k racionálnímu řešení problémů se prostě dočasně omezí.
Pokud je tvůj nervový systém konstantně přetížený, zahlcený a dysregulovaný, reálně nemá biologickou kapacitu na to, aby řešil cokoliv jiného než základní fungování a zvládnutí stresu. Chtít po sobě v tomto stavu racionálně poznávat svoje myšlenkové vzorce, je jako chtít po člověku, který právě běží sprint, aby u toho luštil křížovku.
A tady přichází na scénu overthinking. Když v těle cítíš napětí a stres, tvoje mysl se za každou cenu snaží najít pro to vysvětlení. Dává jí to pocit jistoty a bezpečí, když rozumí tomu, co se děje a z jakého důvodu. Proto začne vymýšlet katastrofický scénáře nebo přehnaně analyzovat banální situace, aby obhájila a vysvětlila to, proč se v těle cítíš tak nepříjemně.
Pokud se v tu chvíli pokusíš své myšlenky zkoumat nebo je nějak silou vůle měnit, stane se obvykle toto:
Není možný vyřešit problém na úrovni hlavy, když ten problém v tuto chvíli existuje na úrovni těla.
Cesta z tohoto zahlcení existuje, ale musíme otočit pořadí kroků. Pokud jsi zahlcený/á myšlenkami, nemáš kapacitu zkoumat obsah svých myšlenek. Nedělej to. Prozatím.
To, co v tuto chvíli potřebuješ, je uklidnit svůj nervový systém a vrátit do těla pocit bezpečí. V praxi to znamená zaměřit se na dvě základní věci:
Když cítíš, že se tvoje mysl rozbíhá do destruktivní spirály, přestaň se zabývat tím, co ti říká. Zaměř pozornost na fyzické vjemy. Dej si hluboký nádech a záměrně prodluž svůj výdech. Opři se pevně chodidly o zem, vnímej jejich tlak. Polož si ruku na hrudník nebo se pevně obejmi. Tímto způsobem posíláš svému nervovému systému signál: „Právě teď jsem v bezpečí, nic mě neohrožuje.“
Každý z nás má činnosti, u kterých tělo přirozeně regeneruje a vypíná napětí. Pro někoho to může být procházka v přírodě, pro jiného poslech hudby, horká vana, psaní do deníku nebo fyzický pohyb. Tyto věci nejsou nějaký nadstandard – je to naprosto nutný nástroj pro vypuštění nahromaděného stresu.
Teprve ve chvíli, kdy se tvůj nervový systém zklidní a ty ucítíš úlevu na fyzické úrovni, se ti vrátí kapacita přemýšlet s nadhledem.
Až tehdy můžeš začít laskavě zpochybňovat ty zahlcující myšlenky a zkoumat, odkud se berou.
Takhle, jak jsi právě teď, jsi úplně v pořádku. Nic na tobě není rozbitý a nepotřebuješ se „opravit“. Tvůj nervový systém se jen potřebuje uklidnit a zvědomit si, že ti nehrozí žádné nebezpečí.
Až příště ucítíš úzkost z vlastních myšlenek, nenuť se je okamžitě vyřešit. Zastav se, vydechni a postarej se nejdřív o své tělo. Zbytek se přidá sám.