
Dlouhou dobu jsem práci s myslí podceňovala. Jela jsem na vlně: „Mindset je jako fajn, ale každý by měl mít svýho psychoterapeuta.“ Celý ten narativ o tom, jak si „svůj život tvoříme sami„, jsem vnímala jako v teorii pěkný, ale trošku naivní a místy možná i nebezpečný. Vocaď pocaď.
Až když jsem se plně ponořila do zkoumání overthinkingu a zahlcujících sebezpochybňujících myšlenek, mi začalo docházet, jak přímočarý a pravdivý tohle celý je. A taky jak křehký je to na interpretaci. Jak snadno to může zavánět právě tím laciným toxicky pozitivním přístupem.
Pravidelně jsem se pak ocitala v takové podivné tenzi. Na jednu stranu jsem cítila hlubokou pravdivost těch slov – a na druhou stranu jsem si říkala: „To přece nemůže být takhle jednoduchý. To by přece znamenalo, že jsem promarnila strašně moc času hledáním odpovědí na úplně zbytečných místech.“
Pro moje ego bylo meganáročný a nepříjemný si přiznat a připustit třeba to, že za moje strachy ze závazků a ze ztráty svobody nemůže můj táta a jeho tehdejší odtažitost.
Může za to moje vlastní mysl, která si z toho v dětství vytvořila zkratkovité přesvědčení, že blízkost není bezpečná. A já, která na základě toho desítky let bezmyšlenkovitě jednám.
Tohle bolestivý uvědomění bylo naprosto nezbytný, abych přijala zodpovědnost za svůj život a rozhodla se z toho kolečka vystoupit.
Není tu nikdo jinej, kdo by věděl líp než ty, co v životě chceš. Není tu nikdo jinej, kdo by se měl starat o to, že to dostaneš.
Pokud věříš, že jsi bezmocný/á a tvůj život vždycky bude nahovno, plný kompromisů, že ty nikdy nemůžeš být šťastný/á nebo whatever, pak to tak prostě je. Tak obrovskou moc naše mysl má.
Pokud to takhle nechceš, potřebuješ začít prozkoumávat, v čem ti vyhovuje, že tomu takhle věříš. Protože ta bezmoc má vždycky nějaký skrytý benefit.
Můžeš to začít prozkoumávat třeba těmito otázkami:
Když tohle prokoukneš a přiznáš si to, pohnou se hory.