Když věci nehodnotíš, nemusíš svůj život „opravovat“

Velký množství našeho „utrpení“ nevzniká z toho, co se nám děje, ale z našeho odporu k tomu, co je. Tím, že máme pocit, že „by to mělo být jinak“.

Schválně, kolikrát tě v hlavě přepadly podobné věty?

• „V tomhle věku bych už měl/a mít rodinu a děti.“
• „Jsem ještě moc mladý/á na to, abych měl/a tuhle nemoc.“
• „Takhle by se ke mně můj partner chovat neměl.“
• „Rodičovství jsem si představoval/a snazší a intuitivnější.“

O kolik méně stresu bychom v životě měli, kdybychom nebojovali s realitou? Kdybychom ji neodmítali?

Když věci nehodnotíš, nemusíš svůj život „opravovat“

Když se naučíme nehodnotit věci jako striktně „dobrý“ a „špatný“, najednou zjistíme, že nepotřebujeme bojovat s tím, co zrovna je. Nepotřebujeme realitu a svůj život „opravovat“, protože náš život není rozbitý. Je jen takový, jaký je.

Tady ale často narážíme na obrovské nepochopení seberozvojových pouček.

Znamená to, že máš rezignovat na jakoukoliv změnu a existovat v pasivitě stylu „mouchy, snězte si mě“? Rozhodně ne. Neznamená to ani, že máš být nadšený/á z věcí, které jsou ti nepříjemné, nebo si na nich na sílu a toxicky hledat „to dobré a pozitivní“. O tom přijetí reality není.

Změna, která nevychází z mojí bolesti, ale z mýho středu

Přijmout realitu znamená úplně obyčejně neodmítat to, co se děje. Nepopírat to. Nepřibarvovat si to. Vidět to v neutralitě bez hodnocení „tohle je dobrý“, „tamto je špatný“.

Ve chvíli, kdy na věci kolem sebe nahlížíš v této neutralitě, pak tvoje potřeba změny nevychází z místa bolesti – z toho toxického pocitu, že s tebou nebo s tvým životem je něco v nepořádku a ty to teď hned musíš opravit, abys byl/a dost dobrý/á.

Když přijmeš realitu, tvoje touha po změně začne vycházet z místa klidu. Z tvýho středu. Z místa laskavosti a kreativní touhy.

Tohle je ten život, který jsme dostali. Tohle je ten příběh, který žijeme. Do tohoto konkrétního místa v životě jsme se dostali naším přičiněním, které z naprosté většiny jen zhmotňovalo nějaké staré, automatické myšlenkové vzorce z dětství. Takto to prostě teď je. A není potřeba se tomu bránit, protože na tom není nic špatně.

Tohle je realita našeho světa. A to, co uděláme odteď, je jen a pouze v našich rukách.