Analyzuješ a overthinkuješ každou konverzaci?

Přijdeš domů z kafe s kamarádkou, z pracovní schůzky nebo z oslavy. A místo abys hodil/a nohy nahoru a měl/a klid, se ti v hlavě rozezní písničky typu: „Proč jsem proboha řekl/a zrovna tohle? Jak se u toho zatvářil? Určitě si myslí, že jsem úplně mimo. Příště to musím říct jinak…“

Úzkost, stažený žaludek a stoprocentní pocit, že společenské situace prostě nezvládáš. Buďto se utápíš v pocitech marnosti a sebekritiky, nebo se snažíš vyhodnotit, co jsi měl/a říct jinak, a jak to udělat příště.

Jenomže. Tyhle úzkostný myšlenky nejsou vůbec to, čemu bys měl/a věnovat pozornost. To důležitý je pod tím.

Jak funguje nastavení mysli a zkreslující filtry reality

Tyhle myšlenky jsou totiž pouhým odrazem vnitřního nastavení tvojí mysli. Filtru, skrz který se díváš na svět a který ti zkresluje realitu. Tím, že se snažíš „vyřešit“ tyto úzkostné myšlenky a věnuješ jim pozornost, se snažíš pouze zaléčit symptomy, místo abys řešil/a příčinu.

Co teda znamená řešit příčinu?

Pojď teďko zkusit takový experiment. Vzpomeň si na situaci, která tě naposledy takhle paralyzovala. Konkrétní situaci, kdy jsi takhle overthinkoval/a. Ale místo toho, abychom se zaměřili na to, co si o tobě asi říkali ostatní, se teď podíváme na tebe. Zkus se postavit do role nezávislého výzkumníka, který chce objektivně vypátrat, jaké nastavení v téhle konkrétní mysli je, když to spouští právě tyto myšlenky.

Role výzkumníka: Jak odhalit limitující přesvědčení

Zkus se teď na chvíli oprostit od toho, že je to „tvoje“ mysl, „tvoje“ myšlenky a „tvoje“ selhání. Podívej se na to zvenčí a zkus pojmenovat, co je schované za těmi úzkostnými myšlenkami. Jaké přesvědčení o sobě tam máš?

Může to být třeba něco jako:

• „Jsem trapná/ý a pro ostatní jsem spíš na obtíž.“
• „Jsem moc tichá/ý, nezajímavá/ý a nikoho nebaví mě poslouchat.“
• „Ve společenských situacích vždycky řeknu něco nevhodného.“
• …

Cílem této praxe je zachytit to čistě ve vztahu k tobě. Neřeš teď, jací jsou ostatní (např.: „oni mě nikdy neposlouchají“), ale pojď zachytit, jak zní to přesvědčení o tobě (např.: „já jsem nezajímavý/á“). Tím, že to takhle vztahuju k sobě, se dotýkám toho, co je tam citlivé konkrétně pro mě. Dávám do slov a vět to, co v tom bolí právě mě.

Tyhle věty nejsou fakta.

Jsou to limitující přesvědčení, takové myšlenkové zkratky, které vznikly kdysi. Je to filtr tvojí mysli, se kterým žiješ možná tak dlouho, že ti splývá s realitou.

„Ale já to tak opravdu cítím…“

Možná si teď říkáš, že to přece nemůže být „jen nějaký filtr mysli“, když to přece takhle cítíš. Přijde ti to jako realita, jako pravda. To je proto, že na tato přesvědčení jsou navázané další myšlenky a emoce, a když je nějaká myšlenka doprovázená silnou emocí, jako je stud nebo strach, máme pocit, že musí být pravdivá.

Není.

Tento vzorec je opravdu jen zkreslující filtr. Něco, co vzniklo kdysi dávno jako zkratkovitý závěr v dětství, protože tehdy tvůj mozek neuměl složitou situaci vyhodnotit jinak, neměl na to kognitivní funkce. A od té doby s tím vzorcem prostě žiješ, aniž bys ho kdy zpochybnil/a.

Co když to jde i jinak?

Síla obyčejného „Co když…“ aneb jak uklidnit mysl bez afirmací

Na první dobrou to může znít naivně. „Co když to jde i jinak?“ Jako takové to laciný pozitivní myšlení, kde si máš začít afirmovat, že je všechno skvělý. Analytická mysl overthinkera na tohle nikdy neskočí.

Podstata této praxe není o tom, abychom se snažili silou vůle přimět myslet jinak nebo abychom se na sílu snažili cítit se jinak. Vůbec ne. Smyslem této praxe je pouze uvolnit se do možnosti, že by to mohlo být jinak.

• „Co když to, co mi moje hlava zrovna tvrdí, není absolutní pravda?“
• „Co když je tohle jen moje interpretace?“
• „Co když je to jen starý myšlenkový program, který můžu nechat běžet, aniž bych mu věřil/a?“
• …

Právě tohle „co kdyby“ a „co když“ má totiž obrovskou sílu. Je to způsob, jakým se pomalu rozvolňují staré myšlenkové struktury. Otevíráš tím dveře k tomu, že věci mohou být jinak, než jak ti je tvoje úzkost doteď servírovala.

Jak přepnout do role pozorovatele a získat vnitřní svobodu

Dokud jsme chycení v našich úzkostných myšlenkách a považujeme je za pravdivý zachycení reality, jsme v pasti.

Klíčem je změna pozice. Dostat se do role pozorovatele.

Pozorovat svou mysl znamená uvidět myšlenky přesně takové, jaké jsou – jako procesy, které přicházejí a odcházejí stejně jako mraky na obloze. Znamená to vytvořit odstup mezi tebou a tím, co se ti honí hlavou, aniž bys v sobě cokoliv schovával/a, popíral/a nebo uměle přibarvoval/a. Ve chvíli, kdy nejsi chycený/á v kolečku úzkostných myšlenek, ale pozoruješ je, můžeš se svobodně rozhodnout, jestli se do té hry, emocí a dramat necháš vtáhnout nebo ne.