Umění říct „ne“

Nastavování hranic je dnes velmi oblíbené téma, o kterém se hodně mluví, a my se na to dneska podíváme víc do hloubky – nejen jako na komunikační techniku, protože to samo o sobě tak zajímavý není. Půjdeme k tomu, proč je to pro nás většinou tak těžké, a hlavně jak s tím pracovat.

Důvod, proč je pro nás vymezení těžké, je samozřejmě velmi lidský, velmi přirozený a velmi prostý.

Každý z nás od začátku svého života touží po přijetí, po blízkosti a po pocitu, že někam patří. Potřebujeme cítit, že jsme v pořádku takoví, jací jsme, že jsme viděni, slyšeni a že o nás někdo stojí. A právě tahle přirozená potřeba je často tím, co dělá vymezování tak náročným. Protože slovo „ne“ máme spojené s odmítnutím. Máme v sobě přesvědčení, že když řekneme „ne“, tak nás ten druhý laicky řečeno „nebude mít rád“.

Limitující přesvědčení

Takovéhle přesvědčení je zkratkovitý závěr, který vzniká na základě toho, v čem vyrůstáme, z našich zkušeností se světem, s autoritami a se vztahy. Může to být třeba na základě nějaké situace z dětství, kdy jsem se naučila, že když řeknu “ne”, rodiče mě odmítnou, nejsem jejich “hodná holka” a moje dětská mysl to v tu chvíli vyhodnotí jako “když řeknu NE, nemají mě rádi”.

S tímto přesvědčením pak žiju dál, a žiju v něm i v dospělosti, protože jsme se nikdy neučili zpochybňovat tato zkratkovitá přesvědčení a aktivně pracovat s vlastními myšlenkami. Z naprosté většiny žijeme v automatických vzorcích.

Vrátím se teď k samotnému nastavování hranic.

Přesvědčení, která kolem slova “ne” můžu mít, jsou různá. Může to být například to, že:

• když řeknu ne, jsem špatný člověk,
• že mě ostatní opustí,
• že mě nebudou mít rádi,
• že si o mně budou myslet, že jsem arogantní, necitlivý/á nebo sobecký/á,
• nebo že zklamu někoho, na kom mi záleží.

Ve chvíli, kdy v sobě na hluboké pocitové úrovni nesu některé z těchto přesvědčení, je naprosto pochopitelné, že říct “ne” pro mě není jen obyčejná komunikační dovednost, ale nepříjemný a často až bolestivý zážitek. V takovém momentu to totiž můj systém nevnímá jen jako vymezení v konkrétní situaci, ale jako ohrožení vztahu, přijetí a vlastní hodnoty, kterou s tímto slovem nevědomě spojuji.

Zároveň ale cítím, že se vymezit chci, že něco není v souladu se mnou, že nechci dál říkat ano tam, kde to není pravdivé, a právě v tomto napětí vzniká zvláštní vnitřní konflikt mezi tím, co cítím, a tím, co si myslím, že bych měl/a dělat.

A tohle je často ten důvod, proč hranice nenastavujeme klidně a přirozeně.

Tento vnitřní konflikt, tento rozpor, který v sobě cítím: chci říct “ne”, ze všech stran slyším, že na to “mám právo”, racionálně vím, že říct “ne” je naprosto v pořádku – ale uvnitř sebe nevědomě mám schovanou provinilost, mám tam schovaná tato přesvědčení, že když řeknu ne, ten druhý člověk mě odmítne, že si o mně bude myslet, že jsem arogantní, že… (doplň si sám).

Kolečko frustrace, agresivity, viny a obhajování.

Takže k tomu vymezení často dojde až ve chvíli, kdy se v nás nahromadí velké množství napětí. Dlouho mlčíme, přizpůsobujeme se, ustupujeme a potlačujeme vlastní potřeby, až se dostaneme do bodu, kdy už to dál nejde udržet. No a v tu chvíli hranice nepřijde jako klidné sdělení, ale jako agresivní vymezení, často s výčitkou směrem k druhému člověku, jako bychom říkali: ty mě nutíš se takhle cítit, ty mě stavíš do situace, kdy se musím vymezit. 

V tu chvíli nekomunikujeme jen samotnou hranici, ale i všechen ten nahromaděný tlak, frustraci a nepříjemné emoce, které jsme předtím dlouho potlačovali, a zároveň i ten vnitřní rozpor. Paradoxně i když si tedy hranici konečně nastavíme, necítíme se dobře, protože uvnitř stále zůstává přesvědčení, že jsme udělali něco špatně. Začneme si to v hlavě obhajovat, vysvětlovat to druhé straně, i když jsme možná slyšeli, že přece nikomu nic vysvětlovat nemusíme, že přece “ne” je celá věta atd atd.

Jenže takovéhle vysvětlování není ani tak o tom druhém, jako spíš o snaze uklidnit sami sebe a potvrdit si, že jsme stále v pořádku, že nejsme ti „špatní“.

Jak teda jinak?

Skutečná změna ale začíná ve chvíli, kdy se přestaneme soustředit pouze na to, jak hranice komunikovat, a začneme se zajímat o to, co se v nás odehrává, když je máme komunikovat. Když si dovolím uvidět, jaké přesvědčení o slově „ne“ v sobě mám, jaké emoce se mi s ním pojí a jaký vnitřní příběh se mi v tu chvíli spouští, začínám chápat, že problém není v samotném nastavení hranice, ale v tom významu, který já tomu dávám.

A ve chvíli, kdy tento význam začnu zpochybňovat a postupně uvolňovat, začne se proměňovat i můj prožitek. Už to není boj mezi tím, že bych měla říct ne, a tím, že to říct „nesmím“, ale vzniká prostor, ve kterém se mohu rozhodnout svobodněji, bez tlaku a bez vnitřního odporu. Neznamená to, že by hranice zmizely nebo že by přestaly být důležité, ale přestávají být zatížené strachem a potřebou obhajoby.

Není to o technice.

Najednou tedy nejde o to něco správně „odkomunikovat„, ale jen a pouze sdílet to, co je pro mě v tu chvíli skutečné. Taková komunikace nepotřebuje vysvětlení ani obhajobu. Ne proto, že bych to „neměl/a zapotřebí“, ale proto, že když něco vychází z opravdovosti a vnitřního souladu, tak to vysvětlení jednoduše není nutné. Ve chvíli, kdy v sobě nemám námitku vůči tomu, co prožívám, kdy moje racionální porozumění situaci není v rozporu s mým vnitřním prožitkem, mizí potřeba důraznosti, přesvědčování i výčitek. Už nepotřebuju dokazovat, že mám pravdu, ani se snažit přesvědčit druhého, že by to měl vidět stejně jako já, a také nepotřebuju hrát hru na to, kdo je v dané situaci „dobrý“ a kdo „špatný“, protože moje hodnota na tom už nestojí.

V tu chvíli vím, že mě nikdo “nenutí” se nijak cítit, nikdo mě nestaví do žádné situace. Jsem tu jen já, která chápu, že toto všechno se odehrává v prostoru mojí mysli a mých interpretací toho, co se děje, na základě předchozích zkušeností, a že tuto hru mojí mysli nemusím hrát.

Z tohoto místa porozumění pak může přijít velmi jednoduché a klidné „ne“, které není zatížené strachem ani tlakem, a právě proto je paradoxně mnohem srozumitelnější a silnější než jakékoliv dlouhé vysvětlování nebo obhajování. Neznamená to, že mě všichni vždy pochopí nebo že se nikdy nesetkám s nesouhlasem, ale znamená to, že já sama se sebou nejsem v konfliktu, a to je ve skutečnosti ta nejdůležitější hranice. Ne ta, kterou stavím mezi sebou a ostatními, ale ta, která existuje mezi mnou a mým vlastním prožíváním.

Na závěr se můžeš na chvíli zastavit a položit si několik otázek, které ti mohou pomoct jít v tomto tématu víc do hloubky k sobě.

• Co si o sobě ve skutečnosti myslím ve chvíli, kdy říkám „ne“, a jaký příběh se mi v tu chvíli spouští?
• Co se bojím, že ztratím, když se vymezím – a je to opravdu reálné, nebo jde o starý naučený vzorec?
• Kde ve svém životě říkám „ano“, i když to není pravdivé, a co by se stalo, kdybych si v té situaci dovolil/a reagovat jinak?