„Pocitově“ vs. racionálně

Co znamená “pocitově”? O co mi jde, když se tě ptám “jaký to pro tebe je pocitově?” – Pojďme si vysvětlit.

Jako děti fungujeme v myšlenkových zkratkách. Zaprvý je to jednodušší, úspornější – a zadruhý dětský mozek není dovyvinutý a uchopuje svět těmi prostředky, které jsou v jeho možnostech. Je to zkrátka přirozený. Tyto zkratky jsou limitující přesvědčení: zjednodušující závěry o tom, jaký je svět, jací jsou lidi kolem nás, jaký jsou vztahy, jací jsme my – na základě našich zkušeností.

Tyto závěry my jsme nikdy nezpochybňovali ani jsme s nimi nijak nepracovali, protože jsme se neučili “přemýšlet”. S těmito závěry teď prostě žijeme i v dospělosti.

Když se snažíme „uargumentovat“ pocit

No a pak teda rosteme a dospíváme. Vzděláváme se, čteme, krmíme naše racio znalostmi a vědomostmi. Takže teď už třeba i víme, že:

• chybovat je úplně v pořádku a že chyba je zkušenost
• můžu nesouhlasit s blízkým člověkem aniž by to narušilo náš vztah
• atd atd

Jenže někde v hloubce v nás je pořád schovaný to přesvědčení toho malýho dítěte, který říká:

• „Chyba je špatně. Když uděláš chybu, selžeš.“
• „Když se mnou někdo nesouhlasí, znamená to, že mě nemá rád.“
• atd atd

No a na tato přesvědčení jsou navázaný emoce. Protože jsou to pocitové odpovědi spojené s nějakou situací z dětství, která mi toto přesvědčení reprezentuje.

Dokud já si neposvítím na toto přesvědčení v hloubce a nepřiznám si ho, tak každá racionální snaha na sílu argumentovat, že ”přece chyba není špatně” a že “přece chyby neexistují” a že “přece nemusím vycházet s každým”, vyjde vniveč. Je to naplňování jiného šuplíčku – šuplíčku s racionálními argumenty. 

Kouzelné slovíčko „pocitově“ jako cesta z racionalizace

Ve chvíli, kdy si pro sebe použiju větu „jak to mám pocitově“, vystoupím z toho racionálního šuplíčku, a vstoupím do toho dětského. Pomůže mi to vytvořit oddělení toho, co vnímám jako pravdivý (rozum ví, že chyba je v pořádku) a toho, co prožívám (v těle cítím, že když udělám chybu, tak jsem neschopný/á).

V tu chvíli já si teda uvědomuju, že jsem sice dospělý člověk, který racionálně ví, že chyba je v pořádku, ale zároveň tam někde v sobě cítím pnutí a tenzi, takže tam pocitově něco nesedí. Byť s tím souhlasím racionálně, pocitově jsem vůči tomu v odporu.

A to je ten důvod, proč je důležitý hledat tu “pocitovou” odpověď a takhle si ji oddělit od té racionální. Protože pokud si to takto neoddělím, tak se budu bránit uslyšet tyhlety věty, které tam někde v sobě mám schované a začne klasická obhajoba:

• vždyť jsem přece dospělý člověk
• a já jako dospělý člověk si přece nemyslím, že chyba je konec světa
• takže v sobě nemůžu mít žádný takovýhle “přesvědčení”
• takže tam nic takovýho nemám
• konec šmitec

Můžu být dospělý a mít v sobě zraněné dítě. Máme to tak všichni

Já ale samozřejmě můžu být dospělý člověk a zároveň si nést pocitové odpovědi z dětství. Dokonce to tak je a máme to tak úplně všichni. A nevypovídá to vůbec nic o naší (ne)zralosti nebo (ne)vyspělosti. Zkrátka to v nás koexistuje společně. Není na tom nic špatného, je to přirozená součást cesty životem.

Přestat se bránit tomu, co prožívám

Teď tedy vím, že to limitující přesvědčení je akorát nezvědoměný pozůstatek nějaké myšlenkové zkratky z dětství, a že to vůbec nic nevypovídá o mojí “dospělosti” nebo inteligenci. A tím pádem se tomu můžu přestat bránit a vytvořit prostor, abych zachytila, jak přesně to ve mně zní.

Protože ve chvíli, kdy to pojmenuju, můžu s tím pracovat. Můžu si to zpochybňovat, můžu to rozvolňovat a můžu osvobozovat svou mysl od těchto zjednodušujících dětských závěrů, které už mi neslouží.