Už víš, proč máš bloky z dětství, ale pořád se nic nemění? Možná se v minulosti hrabeš z nesprávných důvodů

Máš za sebou terapie a roky sebezkoumání. Už rozumíš tomu, proč máš problém s autoritami, jak to souvisí s tvojí babičkou, která měla těžký dětství a jak se to propsalo do tvýho života. Už chápeš, že tvůj úzkostný attachment v partnerských vztazích souvisí s traumatickou událostí, která se stala, když ti bylo jedenáct. Tohle všechno už víš, máš to pojmenovaný, na terapiích to odříkáváš skoro jako vyjmenovaný slova.

Přesto se nic nemění a ty v těch triggerujících situacích zažíváš pořád dokola totéž. Stejný vzorec, stejné kolečko na místě, ke kterému se přidává ještě frustrace z toho, že se to děje zase.

Pokud chceme skutečně změnit svůj život, vystoupit z role oběti a opustit staré, nefunkční myšlenkové vzorce, musíme nejprve porozumět tomu, co v minulosti vlastně hledáme. Většina z nás se totiž v minulosti hrabe z nesprávných důvodů.

Nehledejme viníky, „aha“ momenty ani důkazy neschopnosti

Pojďme si nejdřív říct, co v minulosti nehledáme.

V dětství se nehrabeme proto, abychom sbírali sebepoznání a „AHA“ momenty. Nejde nám o to, abychom nashromáždili co nejvíc informací o nás samotných. „Aha, takže protože jsem tenkrát ve škole zažívala šikanu, jsem teď nedůvěřivá vůči lidem a mám problémy navazovat vztahy. Aha, a proto jsem nikdy neměla nejlepší kamarádku, i když jsem po tom tak toužila! A to bude určitě i ten důvod, proč se otevřu lidem pouze, když se známe opravdu dlouho.“ Toto ne.

V minulosti se nehrabeme ani proto, abychom našli, na koho ukázat prstem. Abychom našli viníka, který může za to, že právě teď žijeme v těchto vzorcích. „Díky, tati, že jsi byl v průběhu mého dospívání odtažitý a já si teď díky tomu hledám emocionálně nedostupné partnery, protože to můj nervový systém vyhodnocuje jako bezpečné, přestože se v tom necítím dobře.“ Toto taky ne.

V minulosti nehledáme ani důkazy naší neschopnosti. „Pamatuješ, jak ses tenkrát rozhodla odejít z toho vztahu, a byla to obrovská chyba? Jak ses rozhodla špatně a zničila sis život? Pamatuješ?“ Ani toto ne.

Pointa zkoumání minulosti je úplně jiná.

Jak vznikají naše limitující přesvědčení?

V minulosti hledáme důkazy, že ty sebekritický a sebezpochybňující myšlenky, nejsou absolutní pravdy.

Naše sebezpochybňující myšlenky totiž vychází z limitujících přesvědčení o nás samotných. Z přesvědčení, že:

• si nezasloužíme lásku
• jsme nezajímaví a všem na obtíž
• jsme neschopní a nic nám pořádně nejde
• nejsme kompetentní
• atd atd

Tato limitující přesvědčení vznikají nejčastěji v dětství jako takové zkratkovité závěry, které se propíšou do našeho nastavení mysli. Vytvoří takový filtr, skrz který se díváme na realitu a od té doby s ním takhle prostě žijeme, aniž bychom tato přesvědčení kdy zpochybnili, aniž bychom s nimi pracovali. Tato přesvědčení ale nejsou žádné pravdy. Jsou to pouhé odrazy nějakých situací z dětství, ze kterých jsme si vytvořili takovéhle zkratky, protože jako děti jsme to neuměli jinak.

Přepni mysl do role pozorovatele a překonej overthinking

O co tedy skutečně jde při „hrabání se v minulosti“? Cílem je aktivně hledat ty momenty, kdy jsme si jako děti z jedné banální situace vytvořili rigidní závěr: „Aha, tak já nejsem dost dobrá.“ Naším cílem je uvidět, že je to jen starý myšlenkový vzorec. Konstrukt, ne realita.

Tyto situace z minulosti jsou pro nás pak důkazy toho, že jsme se tímto přesvědčením nenarodili. Že to není naše identita.

Pokud se pokoušíš zkoumat svou minulost ze stejného stavu mysli, který tě teď kritizuje, akorát se chytíš do pasti sebekritického overthinkingu. Abys mohl/a zkoumat své vzorce, aniž by tě to bolelo a paralyzovalo, potřebuješ změnit pozici. Dostat se do role pozorovatele.

Pozorovat svou mysl znamená uvidět svoje myšlenky jako to, co jsou, a nevytvářet si dramata tam, kde to vůbec není potřeba. Vytvořit odstup mezi tebou a tvými myšlenkami, aniž bys v sobě cokoliv schovával/a, popíral/a nebo přibarvoval/a. Uvidět to tak, jak to je. Teprve tehdy nad tebou myšlenky přestanou mít moc.